Green Deal se nesmí stát údělem

Green Deal je ulička, na jejímž konci je zeď. Co zbývá? Najít v té zdi dveře ještě dřív, než do ní narazíme.

Co si myslím o Green Dealu – “Zelené dohodě”, která víc než dohodou zavání údělem? Je nade vší pochybnost, že budoucnost nepatří fosilním palivům a že se k myšlence uhlíkově neutrální Evropy nemůžeme otočit zády. Podobně je jasné, že významnou motivací pro zbavení se závislosti na fosilních palivech je i snaha zbavit se závislosti na zemích, které je do Evropy dodávají. Stejně tak je ale zřejmé, že vytyčený časový horizont je nerealistický a že větrné ani vodní elektrárny u nás nevyprodukují tolik energie, aby to stačilo pokrýt stále rostoucí spotřebu. Co zbývá? Za prvé vytyčit realistický termín pro splnění kroků směrem k zelenější budoucnosti, která, ať chceme nebo ne, se stane realitou a bojovat s tím nemá cenu. Za druhé z obnovitelných zdrojů rozhodně podporovat na prvním místě solární panely ať už cestou pokračující podpory pro individuální budování na střechách rodinných domů či “státních” investic na střechách a dalších vhodných plochách veřejných budov, pozemků atd. A pak jsou to samozřejmě jádro a plyn, ke kterým bychom měli oprávněně upínat naše naděje. Velkou šancí je nejnovější postup Evropské komise, ačkoliv se obávám, že vyhráno ještě zcela nemáme – mimo jiné kvůli silnému odporu Německa a Rakouska. Musíme se samozřejmě připravit na to, že jaderná cesta se nám prodraží, nicméně je to jediné rozumné řešení a pořád levnější, než energii dovážet, což zvlášť vynikne při současných astronomických cenách za megawatthodinu, které bohužel nejspíš opadnou jen velmi mírně nebo vůbec (o jejich dalším možném růstu ani nemluvě).

Největší problém, který podle mého názoru Green Deal má, je naprostá ingorace reality počátku 20. let 21. století a především světového kontextu. Je známým faktem, že i když celá Evropská unie dosáhne v brutálním tempu “greendealových” parametrů, nebude to znamenat potřebné zlepšení světového klimatu, pokud se podobně nezačnou chovat Čína, Indie a další znečišťovatelé. Protože u nich, nikoliv u nás v Evropě, vzniká skutečné znečištění a tedy i skutečné problémy pro klima naší Země (které není jiné nad Evropou a jiné nad Asií, ale máme jej společné). To vše samozřejmě neznamená, že my v Evropě bychom s touto výmluvou měli na řešení klimatických témat rezignovat. To jistě ne. Ale měli bychom si dobře rozmyslet, jestli se do té kulhající nohy ještě střelíme, nebo jestli radši neobujeme tu správnou botu. Nikdo z politiků o tom moc nechce mluvit, ale splnit vyhlášené termíny uhlíkově neutrální Evropy znamená krvavě tento pokrok vykoupit obrovskými obětmi nejen finančními a materiálními. Nemluvě o tom, že evropská ekonomika na to není připravena – vezměme si za příklad často skloňovanou elektromobilitu, kde reálně hrozí, že vlastnictví auta se stane luxusem.

Je velkým úkolem nové české vlády a především českého předsednictví Evropské unii, které je před námi, využít této šance a přispět k racionalizaci Green Dealu a k potvrzení významné role, jíž musí v evropském energetickém mixu hrát jádro.