Kdo si rozbije hlavu o cenové stropy aneb Nechci slevu zadarmo

Za starých dobrých časů platilo, že občan a stát mohou mít jen takový luxus, jaký si můžou dovolit. Já se vším svým konzervatismem jsem přesvědčen, že by to mělo platit i tady a teď.

Jenže. Žijeme v době, v jaké žijeme, a luxusem bude za chvíli, zdá se, i rozsvícená žárovka nebo hřející radiátor. A teď – co s tím? Na úkor příštích generací se tu žilo dost dlouho a bohužel předchozí vláda ANObudelípistů promarnila zlaté ekonomické časy (o které se nezasloužila), kdy bylo možné šetřit a investovat – třeba do energetické bezpečnosti a nezávislosti, což dnes jako bychom našli.

Co nám proto zbývá v době zblázněných cen elektrické energie a polozavřených plynových kohoutků? Dát některým cenám strop, jako jsme to v Poslanecké sněmovně udělali s cenami elektrické energie a plynu. Jako všechny zásahy státu do ekonomiky a zvláště do cen, což je mechanismus, který s volným trhem nemá nic moc společného, to však má nejméně jeden háček. Jednu věc si totiž musíme říct hned na začátku na rovinu: jedinou skutečnou cestou, jak stát získá další prostředky k jejich přerozdělení (tj. k rozdělení na příspěvcích, dotacích, kompenzacích atd.), je vyšší zdanění – tedy nejprve více peněz vybere a pak je znovu rozdělí. Zapomeňme na to, že by bylo možné v tuto chvíli uspokojivé zdroje nalézt v úsporách z provozu státního aparátu. Na energiích teď stát rozhodně neušetří, propouštěním by nadělal víc škody než užitku a omezovat veřejné výdaje dost dobře nejde (u těch mandatorních, daných zákonem), nebo to není rozumné (u investičních, které spolupohánějí ekonomiku).

Cenové stropy samozřejmě stavět můžeme a troufám si říct, že v tuto chvíli v mnoha ohledech i musíme. Jedněmi z nich jsou právě i ceny elektrické energie a plynu, kde se skutečně moc lepších řešení nenabízí. Ale měli bychom mít na paměti, že stejně jako si lze o příliš nízký strop v domě či bytě rozbít hlavu, podobný úraz národní ekonomice i občanům hrozí v případě zastropování cen. Je samozřejmě relativně snadné ceny tzv. zastropovat, ale neznamená to nic jiného, než že stát doplatí např. výrobcům energie rozdíl mezi jejich cenou a cenou účtovanou odběratelům (domácnostem, firmám). Je to tedy z pohledu státu (jako útvaru tvořeném občany) asi tak efektivní, jako kdybyste vy sami namísto vyjmutí hrsti mincí z levé kapsy je vyjmuli z pravé. Tedy ano, levá kapsa neubyla, ale pravá krvácí. A přesně tak je to s doplatky, ke kterým se stát mechanismem cenových stropů zavazuje. Místo levé kapsy, která ušetřila, si představte domácnosti a firmy, místo pravé kapsy pak stát. Nevyhnutelně to skončí tak, že si pravá kapsa bude muset jednoho dne “dočerpat” z levé, pokud si nebude chtít půjčit jinde. A tak, ačkoliv krátkodobé financování stropů stát nejspíš zvládne i bez zvyšování daní, měli bychom především diskutovat o systémových změnách, které nám pomůžou vymotat se z labyrintu hrozící inflační spirály. Protože jinak se skutečně v dlouhodobém horizontu zvyšování daní ubráníme jen stěží. My v Evropě jsme si rádi zvykli na onen pověstný “stát blahobytu”, kde velká míra státem zajišťovaných a financovaných služeb je vykoupena relativně vysokou mírou zdanění. Je poctivé říct, že tento model tu má své historické i společenské opodstatnění a ukotvení a není možné jej bezmyšlenkovitě měnit či demontovat. Má to však jedinou nesnáz – když jde do tuhého a vyskytne se problém podobný tomu z dnešních dnů, nemá stát (pokud v uplynulých letech nebyl dobrým hospodářem a nevytvářel rezervy) moc kam sáhnout a z čeho dofinancovat další nárůst blahobytu (tedy například financoval cenové stropy pro energie, potraviny, pohonné hmoty apod.), aniž by zvýšil daně. Jak z toho ven? Upřímně říkám, že cesta nebude ani krátká, ani snadná, ani pohodlná. Tím či oním způsobem nás to všechny bude bolet. Osten inflace v těle naší ekonomiky vězí příliš hluboko, než aby jeho vyjmutí a zaléčení rány bylo možné provést bezbolestně. A tak jako u všech neduhů bychom se i v tomto případě měli ptát, co jsme udělali špatně. Podle mě jsme se proti selskému rozumu generací našich předků prohřešili především tím, že jsme překročili pět základních rad, které velí každému člověku jeho zdravý rozum (je-li jím nadán): 1) Můžu utratit jen tolik, kolik vydělám.2) Neutratím vše, šetřím na horší časy.3) Není špatné si půjčit, ale dělám to pro smysluplné účely (typicky pro investice, nikoliv pro spotřebu) a jen je-li to nevyhnutelné.4) Když se rozhoduji, myslím nejen na dnešek, ale i na zítřek a taky na příští rok i příští desetiletí.5) Na blahobyt nemám nárok, musím si ho zasloužit a odpracovat. Ne že by těchto pět pravidel bylo všelékem a pomohlo by nám například vyhnout se zcela energetické krizi či ztřeštěným cenám energií, ale určitě by se zdravě hospodařícímu stát dařilo vypořádávat se s touto bezprecedentní situací podstatně lépe.