Naší ústavě k třicetinám

Jakkoliv to zní možná neuvěřitelně, slaví v těchto dnech česká Ústava 30. výročí svého vzniku a avizuje tím i blíží se třicetiny samostatné České republiky. Ústava jako základní a nejdůležitější zákon každé země je zcela určujícím dokumentem, který by se napříč časem měl vyznačovat srozumitelností, jednoznačností a konzistentností. Nechci a nebudu Ústavu popisovat či vykládat z pohledu právníka, to rád přenechám fundovanějším. Rád bych však nabídl dvě drobná zamyšlení nad tématy, která jsou v těchto dnech aktuálnější než jindy.

Národ, kteří přijme svou Ústavu, se stává svým způsobem dospělým a nastupuje na svého druhu samostatnou cestu. Dospělost a vyspělost jsou však dva odlišné pojmy, a tak jsme mnohdy svědky účelových výkladů, překrucování či rovnou ohýbání toho či onoho ustanovení Ústavy, kde její autoři ponechali méně svazující formulaci. A takových míst samozřejmě Ústava nabízí celou řadu, a kdo je hledá, ten najde. Pisatelé je v textu však nezanechali z opomenutí či nevědomosti. Řídili se nejlepším vědomím a svědomím, které je vedlo ponechat zde jistý manévrovací prostor, protože tak jako žádnou jinou oblast lidského života, ani ten politický nelze nalinkovat a uzamknout do zcela explicitních a nevyhnutelně jednoznačných formulací. Problém tedy nevznikl u autorů díla, ale u těch, kdo s ním nakládají. Neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že obě volební období končící hlavy našeho státu byla spojena s nejedním přinejmenším rozporuplným výkladem Ústavy podle osvědčeného hesla “účel světí prostředky”, což já sám pokládám za postup nedůstojný prezidenta republiky, přesto však v končícím desetiletí hojně užívaný. Mám oprávněné obavy, že spolu se zpopulističtěním české politické scény, které se datuje do obdobného časového období, jde o signál, že naše politická scéna kráčí špatným směrem, pokud už ani Ústava nebudí u nejvýše postaveného ústavního činitele respekt. Zcela se ztotožňuji s výrokem předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, proneseným k současnému jubileu české Ústavy, že tento základní zákon je kompasem, nikoliv přesnou digitální navigací. A proto – máme-li upřímnou vůli kráčet nastaveným směrem, je nám naše Ústava dostatečným vodítkem. Hledáme-li v ní odpověď na každé rozcestí, nemusíme ji nutně nalézt. Ale posílá-li nás někdo nebo vydává-li se někdo úmyslně špatným směrem a argumentuje při tom nejednoznačností či benevolencí ústavy, je to zcela jiný příběh. Příběh o klamu.

Druhý můj postřeh souvisí se změnami Ústavy, či přesněji s jednou konkrétní, kterou se nepřímá volba prezidenta změnila ve volbu přímou. Rád bych nejprve poukázal na to, o čem píšu v předchozím odstavci. Ve vztahu k Ústavě šlo o její jistě nejvýraznější změnu, která přišla s přímo voleným prezidentem, odvozujícím svůj mandát od přímého rozhodnutí voličů, a tedy nárokujícím si možná větší díl moci, jistě však větší právo vykládat Ústavu. Řeknu to rovnou – příznivcem přímé volby jsem nebyl od počátku a uplynulých deset let mne nepřesvědčilo o tom, že by tato anomálie do českého volebního systému patřila. V zastupitelské demokracii bez jiných prvků přímé volby působí tato výjimka značně nesystémově až exoticky. Nyní, po dvou volebních obdobích Miloše Zemana a před volbou nové hlavy státu se tak objevují názory, že bychom se měli vrátit k volbě nepřímé. Jistě se shodneme, že výsledek lednových voleb buď naznačí, že česká voličská veřejnost je schopna reparátu, nebo opět potvrdí nesystémovost přítomnosti přímé volby prezidenta v českém volebním systému. Uvedení této změny v život bylo totiž experimentem, který se nepovedl. Bez ohledu na to, kdo se stane prezidentem či prezidentkou České republiky, bych se však přimlouval spíše za zachování přímé volby, protože tak, jako žádná zima netrvá věčně, nemůže trvat věčně ani omylnost voličů při výběru hlavy státu, a tak věřím, že se jednoho dne dobereme zodpovědné volby do prezidentského úřadu. A možná, že to bude už teď v lednu. Naše Ústava by si to jako opožděný dárek ke svým letošním třicetinám jistě zasloužila.