Stát soukromé dárce a jejich peníze potřebuje. Nejen během krize

Sněmovna začala projednávat novelu, která rozšiřuje daňové výhody na dary poskytnuté Ukrajině a subjektům, se kterými dosavadní zákony nepočítaly.
Současně ale prodlužuje dobu, po kterou si mohou dárci snížit daňový základ o výrazně vyšší částku, ať už se rozhodnou věnovat dar na Ukrajině nebo v tuzemsku. Byla by škoda, kdyby tento záměr prošel bez větší veřejné pozornosti. A hlavně by byla škoda, kdyby zůstalo jen u dočasného opatření.

Nejde o novinku. Zvýšenou daňovou motivaci mohli využít dárci už v uplynulých dvou letech. Impulsem k navýšení limitu, do kterého si lze snižovat daňový základ, byl pro změnu covid a obavy, že donátoři a zejména firmy přestanou v ekonomických obtížích podporovat veřejně prospěšné aktivity v Česku. Tvrdě by na to doplatily třeba sociální služby, kultura nebo sport. Těžko říct, nakolik dočasná „dvouletá“ novela situaci zachránila. Dostupná čísla z ministerstva financí nicméně dávají naději, že šlo o opatření správné. Dárci se od svých svěřenců neodklonili a míra podpory zůstala na obdobné úrovni jako v období před covidem. Ochota Čechů darovat na dobrou věc – a to bez vlivu covidu, války, nebo jiné krize – přitom v posledních letech setrvale rostla a její celkový objem není zanedbatelný. U fyzických osob se pohybuje kolem 2,5 miliardy ročně, firmy pak vydají na dobročinnost a veřejně prospěšné aktivity kolem 5 miliard. A to jde jen o čísla týkající se dárců, kteří své dary uvedli v daňovém přiznání. Kolik se vybralo například ve veřejných sbírkách, nevíme, protože ministerstvo vnitra tyto údaje nevyhodnocuje.

Jakékoliv daňové zvýhodnění dárců má logicky dopad do příjmové stránky rozpočtu. Ve světle peněz, které plynou ze soukromého sektoru do toho veřejně prospěšného, jde ale o zanedbatelný vliv. Soukromé peníze přitom často pomáhají tam, kde chybějí peníze státní. A chybět budou stále více. Dobrým příkladem jsou sociální služby nebo pacientský sektor. Troufám si tvrdit, že čím více soukromých zdrojů do těchto oblastí poplyne, třeba i díky chytře nastavené daňové podpoře dárců, tím více se zmírní rostoucí rozpočtové nároky v těchto oblastech. Má to samozřejmě jedno úskalí. Nesmí to být argumentem ke škrtání nezbytné státní podpory.

Soukromé dárcovství má ještě jednu výhodu. Dárci peníze z vlastní kapsy směrují tam, kde vidí v pomoci smysl. A peníze posílají organizacím, které považují za důvěryhodné a prospěšné. Platný je proto i pohled, podle kterého se přízni dárců těší zejména organizace, které pracují dobře, jsou aktivní a věnují se věcem, které i veřejnost považuje za potřebné. To může být často v příkrém rozporu k centrální dotační politice, která například v sociální oblasti distribuuje příspěvky i na základě úplně jiných kritérií, třeba podle toho, jaká témata zrovna frčí v progresivisticky laděném Bruselu.

Daňová nebo i jiná podpora soukromých dárců a snaha o vícezdrojové financování potřebných oblastí se státu jednoznačně vyplácí. Stát už odvahu k zavedení výrazného daňového bonusu pro dárce našel dvakrát. Poprvé z poslanecké iniciativy během covidu, po druhé díky rychlé iniciativě ministerstva financí po vypuknutí války na Ukrajině. Věřím, že si stát oba pokusy pečlivě vyhodnotí a v budoucnu najde odvahu po třetí. Rozumně nastavená daňová podpora dárců si zaslouží být v zákoně natrvalo.